Dřevěné podlahy jsou velmi rozšířeným typem podlahovin. Je tomu tak zejména proto, že dřevo jako přírodní materiál vyvolává v člověku pocit tepla, pohodlí a harmonie. Pocit tepla je způsoben nízkou tepelnou vodivostí, takže bosou nohou vnímáme dřevěnou podlahu jako příjemně teplou. Další výhodou dřevěné podlahy je její pružnost, zejména v případě, kdy je podlaha pokládána na rošt. Takovéto provedení šetří klouby a svaly a zamezuje jejich předčasné únavě a opotřebení. Pomocí moderních technologií povrchové úpravy dřevěných podlah - lakování a olejování, je zaručena také vysoká mechanická odolnost jejich povrchu proti otěru a poškrábání.

Historie dřevěných podlah

Počátek užití dřevěných podlah je spojen s vynálezem pily s vodním pohonem. Teprve tehdy bylo totiž možno s využitím vodní energie nařezat z kmenů prkna. Z takto vyrobených prken, obvykle poměrně silných, se ručním ohoblováním zhotovila podlahová prkna (palubky). Výskyt takovýchto podlah je prokázán od 15. století. Zhotovovány byly téměř výlučně z měkkých dřevin (smrk, jedle, borovice, modřín) a byly obvykle po šířce i délce na sebe tupě naraženy a přibity buď na hrubou podlahu, nebo přímo na vrstvu trámů. Takovýto postup se s malými obměnami používá dodnes. Spoje takto provedené podlahy však nemohly trvale lícovat a objevovaly se v nich spáry, způsobené mimo jiné i bobtnáním a vysycháním dřeva. Od konce 17. století, jakmile to umožnil pokrok v technologii opracování dřeva, se začínají projevovat první pokusy o přenesení ornamentální výzdoby stěn a stropů také na podlahu. To nebylo samo o sobě nic nového, vždyť mozaikové a intarzované kamenné podlahy najdeme už ve starém Římě. Nové bylo právě využití dřeva. Členění podlahy bylo nejdříve vytvářeno soustavou různě širokých pruhů z tvrdého dřeva, působících jako barevný kontrast a vytvářející jakési zarámování kolem obyčejných prken z měkkého, například smrkového, dřeva. Obvyklé bylo symetrické uspořádání kolem středu místnosti, znázorňující projekci stropu na podlahu. Tyto podlahy byly již připevňovány na podkladní hrubou podlahu a tvořily tak předstupeň k náročným tabulovým a vlysovým podlahám. Původní parketový vzor byl koncipován jako mřížkový parket, tj. v síťovém ornamentu se proplétaly diagonální a pravoúhlé vzory, přičemž existovalo velmi mnoho mřížkovitých vzorů, které byly zpravidla přizpůsobeny rozměrům dané místnosti. Parket z masivního dřeva se ve svém původním provedení skládá z jednotlivých krátkých vlysů, které jsou mezi sebou spojeny. K dalšímu rozvinutí této technologie dochází koncem 19. století, kdy byla vyvinuta technologie, kdy se jednotlivé vlysy vzájemně složí a přibijí hřebíky na hrubou podlahu. Dalším významným milníkem v použití parket, bylo rozšíření dýhovaných tabulí, ke kterému došlo začátkem 18. stolení. I v tomto případě je nosnou částí konstrukce parkety dřevěná základní deska, na jejíž horní stranu je nalepen vytvořený dýhový obrazec. Tato technologie umožnila tvorbu nádherných ornamentálních a květinových motivů, které můžeme dodnes obdivovat i na našich zámcích. Jak je z výše uvedeného patrné, historie dřevěných podlah se píše už téměř 600 let.

Vlastnosti

Rozměrová (tvarová) stálost - bobtnání/sesychání
Dřevo jako přírodní materiál je citlivé na vlastnosti prostředí, ve kterém se nachází. Největší vliv na dřevo má teplota prostředí a relativní vlhkost vzduchu prostředí. Každé teplotě a relativní vlhkosti vzduchu odpovídá určitá vlhkost dřeva. Pokud se dřevo nachází v prostředí se stálými parametry, ustálí se po určité době obsah vlhkosti na hodnotě rovnovážné vlhkosti. S přijímáním a vydáváním vlhkosti jsou svázány rozměrové změny dřeva - bobtnání a sesychání. Tyto rozměrové změny jsou rozdílné ve všech třech hlavních směrech:

• transverzálním (podél vláken dřeva)
• radiálním (kolmo na letokruhy dřeva)
• tangenciálním (ve směru letokruhů).

Změny podél vláken jsou zanedbatelné. Největší rozměrové změny se dějí ve směru letokruhů (tangenciálně) a asi poloviční ve směru kolmém na letokruhy (radiálně). Hodnoty radiálního a tangenciálního sesychání jsou uváděny jako procentuální změna mezi dřevem maximálně nasyceným vodou (nad 30% vlhkosti) a dřevem absolutně vysušeným. Je nutné si však uvědomit, že ve skutečnosti nepůsobí obvykle krajní vlhkosti dostatečně dlouhou dobu na to, aby se jim dřevo přizpůsobilo a výsledné rozměrové změny jsou tudíž menší. Velikost spár v dřevěné podlaze, vzniklých v důsledku rozměrových změn, je významně ovlivněna také způsobem pokládky. Pomáhá celoplošné přilepení parket k podkladu a také správný způsob povrchové úpravy - při lakování lak nesmí zatéct mezi jednotlivé parkety a slepit je dohromady.
Velikost rozměrových změn je rozdílná u různých druhů dřev. Největší rozměrové změny jsou u habru a buku. Menší objemové změny vykazuje dub, javor a také měkká jehličnatá dřeva, jako modřín a smrk. Nízké hodnoty rozměrových změn vykazují také některé exotické dřeviny, například teak.

Tvrdost

Trvanlivost podlahy je svázána s tvrdostí dřeva. Čím tvrdší je dřevo, tím menší je riziko mechanického poškození. Tvrdost dřeva je určena jeho hustotou, když pod pojmem hustota se rozumí podíl mezi hmotou dřeva a jeho objemem. Dřevní hmota se skládá z pórů a stěn, které je obklopují. Hustotu pórů a stěn ovlivňuje prostředí, ve kterém strom roste. Takže například severská bříza, rostoucí v chladném podnebí, je z hlediska hustoty dřeva velmi odlišná od břízy rostoucí v mírném klimatickém pásu. Stejně jako u rozměrových změn, uvádí se také tvrdost dřeva tangenciální a radiální. Měří se kuličkovou zkouškou podle Brinella. Tvrdost dřeva můžeme výrazně ovlivnit vhodnou volbou povrchové úpravy. Použitím laku s vysokou tvrdostí můžeme podstatným způsobem zvýšit tvrdost povrchu podlahy a zvětšit její odolnost proti mechanickému poškození. Zvláště dobrých výsledků je dosahováno v případě továrně nanášených laků vytvrzovaných UV zářením.

Tepelná vodivost

Poměrně nízká tepelná vodivost podlahy je odpovědná za příjemnou tepelnou pohodu při chůzi naboso. Nízká tepelná vodivost masivní dřevěné podlahy však představuje, ve srovnání s jinými podlahovinami, nevýhodu při použití podlahového topení.

Barva

Při výběru dřevěné podlahy podle barvy je nutno mít na paměti, že se jedná o přírodní materiál, jehož přirozenou vlastností jsou barevné rozdíly a změny v čase. Velké množství dřev používaných pro výrobu dřevěných podlah je vícebarevných. Platí to zejména pro tzv. bělová dřeva, kde je rozdíl mezi barvou jádra a běli. Představiteli tohoto typu dřeva jsou například modřín, borovice, dub, javor, akát a jasan a většina tropických dřev. Tyto barevné změny jsou součástí přírodního charakteru dřeva a jako takové mohou pro někoho dřevěnou podlahu ozvláštňovat a jinému mohou zase vadit. U některých dřev se liší běl od jádra nejen barvou, ale také tvrdostí. Další projevem přírodní povahy dřeva je změna barvy s časem - oxidace. Podlaha, která je dlouhodobě zakryta nábytkem, může po přestěhování nábytku vykazovat jinou barvu, než zbývající, nezakryté, části podlahy. Barevnost dřevěné podlahy je možno také výrazně ovlivnit použitím barevně tónovaných laků, olejů a mořidel.